Jsou to dva roky, co jsem přešel ze zrcadlovky na bezzrcadlovku. Psal jsem o tom v příspěvku Z DSLR na CSC a na konci jsem přislíbil, že s odstupem času dám vědět, jak jsem spokojený, do jaké míry se naplnila různá očekávání a jestli náhodou nelituji.
Trochu se rozepíši a malinko se zamyslím, ale hned v úvodu můžu zodpovědět jedno a to bez sebemenšího zaváhání. Nelituji! K digitální zrcadlovce bych se za současných okolností vrátit nechtěl.
Když se ohlédnu zpět k původním bodům co přechodem získám a co ztratím.
“Zachovat kvalitu výstupu” Tento bod přechod splnil. Sony A7R je zcela srovnatelný s Canonem 6D. Výstup je trochu jiný, 6D trochu méně šumělo, 7R má zase lepší dynamický rozsah a větší rozlišení. Pokud vše zprůměruji, tak jsem si spíš malinko polepšil. Sony A7R mi přijde o fous lepší než 6D. Takže splněno.
“Ulehčit si váhově a rozměrově” Tady není co řešit. Splněno na 100%.
“Polepšit si opticky u širokého ohniska” Tady mám také splněno, zoom 24-70/4 byl v rozích měkčí. Nedá se srovnat s pevným sklem 28/2. Navíc světelnost, skladnost. Splněno
A teď opačně, čeho jsem se obával.
“Za prvé přijdu o zoom objektivy” Zde nejde úplně jednoduše odpovědět. Ale ve výsledku nevadí. Ze začátku, dokud jsem měl pouze dva objektivy, mi ztráta zoomů vůbec nevadila. Až když jsem měl objektivů více, jsem si sem tam po zoomu posteskl. Ale zbytečně. Rozvedu později.
“Druhá věc o kterou přijdu je celkově dlouhé ohnisko” Stejně tak rozvedu dále.
“Další věc se kterou počítám je znatelně horší ostření” Tady je to jasná věc. A7R je jeden z nejhorších foťáků co jsem kdy měl co se týká rychlosti obecně, ne jen ostření. Teď je ale třeba položit otázku, jestli to vadí. Fotím hlavně krajinky, ze stativu, manuálně, takže tam je to zcela bezvýznamné. Problém přichází až ve chvíli, kdy fotím naše dítě v pohybu. Tam je to opravdu bída. Takže v tomto bodu jsem si pohoršil.
“Ztrátu optického hledáčku” Tak toto mě opravdu netrápí. Nosím brýle a pokud to jde, fotím přes displej. Je to pro mě mnohem pohodlnější. Jen v podmínkách, kde je displej ozářen sluncem, nebo je na něj špatně vidět, fotím přes hledáček a spíše jeho elektronickou podobu vítám, než že by mi vadila.
A teď to rozepsání a zamyšlení, při kterém si minimálně srovnám myšlenky sám pro sebe. Kdyby to už dál nikdo nečetl. Koupil jsem tedy Sony A7R (první generace) s jedním pevným objektivem Sony Zeiss 55/1.8 ZA. Po krátké chvíli jsem dokoupil blesk Nissin i40 a další pevný objektiv Sony 28/2. No a s touhle kombinací jsem vydržel přes rok a byl jsem nad míru spokojený, protože je tak nějak zcela jané, které sklo sebou kam beru a co čím fotím. Ale pak si to začínám komplikovat. Sony přichází s novinkou Sony FE 85/1.8. Nějakou chvíli váhám a čekám, ale nakonec jsem si toto sklo pořídil se slovy, že ho sice nepotřebuji, ale chci. To jsem netušil, že se stane mým nejoblíbenějším objektivem. O pár týdnů později jsem pořídil další objektiv a to širokáč Voigtlander 15/4.5. Chtěl jsem něco širšího a dlouho jsem hledal. Sony žádné pevné sklo nemá, pouze zoomy 16-35 a ty jsem nechtěl. Verze se světelností f4 za bezmála 40 tisíc? Se světelností f2.8 za 70 tisíc? Tohle opravdu není směr kterým jsem se chtěl vydat. Navíc jsou to oba docela velký a těžký mackové. Takže jsem hledal u ostatních výrobců. Tam už je výběr solidní, když jsem si ale srovnal v hlavě co očekávám, výběr se značně zúžil. Bylo mi jasné, že to bude manuální sklo, ale chtěl jsem s el. kontakty a ve hře zůstal v podstatě tento jeden. Navíc je ze všech nejmenší a nejlehčí a opticky také jeden z nejlepších. Jsem s ním spokojený. Jeho jediná slabina je světelnost 4.5, ale to je daň za jeho kapesní velikost. Od té chvíle mám a používám čtyři pevná skla a postupem času mě začínají napadat dvě otázky.
Zoom nebo pevná skla?
Tím přichází první náznaky vnitřního pocitu nespokojenosti. Nespokojenost není přesný výraz, ale marně hledám jíné výstižnější slovo. Prostě když máte dva objektivy, tak je to jednoduché a jasné s kterým budete fotit, ale u čtyř už je to pro mě někdy trochu problém. Vím, někteří mají celou hromadu pevných skel a neřeší to, ale já to neumím. Jsou případy, kdy jsem si jistý a beru jen jedno. Jsou ale případy, kdy beru tři někdy i všechny čtyři objektivy a pak už se po nějakém tom zoomu začne stýskat. Naštěstí jsem si jich pár zkusil a nadále jsem zůstal věrný pevným objektivům.
Voigtlander Super Wide Heliar 15mm f/4,5
Rozhodl jsem se správně pro Sony A7R první generace?
To co zde napíšu v pár větách jsou pocity a myšlenky táhnoucí se pár měsíců. Ostření nestíhá rychlý pohyb. Neměl jsem vzít A7 II s lepším ostřením? Ale zase někdy je vysoké rozlišení jasnou výhodou. “ERko” byla dobrá volba. Nemám stabilizovaný senzor. Neměl jsem vzít A7II? A využil bych ho? Stejně fotím na dlouhé expozice a tam se stabilizace nevyužije. Nemám dotykový displej, výběr ostřícího bodu není rychlý. Ale to bych musel mít A7III a to je sakra mimo můj rozpočet. Prostě mě začalo trochu vrtat hlavou, že mám tělo zaměřené úzce na vynikající obrazovou kvalitu, ale v ledasčem dost zaostává.
Nové tělo vyřeší vše.
Ano, ale jaké. A7 III, nebo A7R II by situaci řešili zcela elegantně, ale jsou příliš drahé, do těch nehodlám investovat ani ve formě bazarových kusů. A7 II mě zase dostatečně nepřesvědčuje. Aspoň zatím. Pak je tu možnost nechat si současné vybavení a přikoupit další tělo. Jen jako doplněk na méně důležité fotky a třeba na dovolenou. Logicky se nabízí Sony A6500, ale to je také příliš drahé. Pak je tu sony A6300, ale nemá dotykový displej a nemá stabilizaci. Takže jsem se odhodlal udělat pokus a jít do úplně jiného systému. Canon a jeho systém bezzrcadlovek M mě nechává zcela chladným. Nikon nic nemá. Krom avizovaných nových FF bezzrcadlovek, ale očekávám, že ceny nebudou nic pro mě. Fuji nemá nic stabilizovaného. Nakonec se rozhoduji mezi značkami Panasonic (další výrobce televizí – jednoho už mám) a Olympus, nad který již léta ohrnuji nos pro jeho malý snímač. A vítězí Olympus se svým modelem OM-D E-M10 mark III. Hlavně kvůli tomu, že se mi vzhledově líbí a vypadá to jako opravdový foťák ve srovnání s Panasonic GX80 o kterém jsem též přemýšlel.
Olympus, další bezzrcadlovka
Tak mám doma další bezzrcadlovku. Olympus. Koukám na něj a říkám si, tohle kdyby mi někdo řekl ještě před půl rokem budu si myslet, že se zbláznil. Ale teď je to pravda. Mám ho doma se dvěma seťákama. 14-42 R a 40-150 R. Napřed jsem nadšenej, že něco tak malého a levného fotí tak dobře. Ale po delším zkoušení jsem základní zoom ohodnotil jako “nechci – nevyhovuje” a to kvůli horší obrazové kvalitě (horší ostrost a skoro nulová odolnost proti odleskům) a kvůli jeho chatrné konstrukci. Je sice neuvěřitelně malinký, takže na nošení sebou paráda, ale jeho vysouvací konstrukce ve mě vzbuzuje pocit čínského křápu, kde se bojím, že ho jednou někde rozmáčknu. Prodaný. Zkusil jsem bazarový ultrazoom 14-150, jestli by třeba nenahradil oba zoomy, ale bohužel. Střed je skvěle ostrý, ale do krajů hrozně měkne. Nevyhovuje, takže také prodáno. Nakonec jsem skončil u bazarového 12-40/2.8 PRO se kterým jsem spokojený. Ještě abych nebyl, když Olympus nic lepšího nedělá. Tenhle objektiv se mi líbí, je trochu těžší a větší, ale se svými 382g stále v mém rozsahu, který jsem ochoten akceptovat. Navíc jsem vždycky chtěl pořádnej kovovej objektiv a tenhle má kovou sluneční clonu a dokonce i krytku :).
Dva foťáky, dva systémy – ne na dlouho…
a zoom také ne
Přiznám na rovinu, že z této kombinace úplně nadšený nejsem. Mám teď jeden systém Sony, zaměřený na maximální kvalitu obrazu pouze s pevnými skly a druhý systém Olympus zaměřený na lehkou cestovatelskou fotografii se dvěma zoomy. Každý systém má své výhody a parametry, které zase nemá ten druhý a dá se říci, že jsem nyní schopen pokrýt téměř vše. Cítím se ovšem trochu rozpolcen. Tento pocit se stále stupňuje a stále více se utvrzuji, že stejně budu muset dál pokračovat pouze v jednom systému. A stále více mě to táhne k “fulfrejmu”, tedy zůstat u toho co mám již dlouho. Poslední kapkou byl objektiv Olympus 12-40/2.8 u které se mi zdálo, že nedělá hezké hvězdičky. Vzal jsem ho tedy večer ven a porovnal s Voigtlanderem. Potvrdilo se mi co jsem si myslel a tím i tento jinak skvělý objektiv byl zařazen do kategorie nevyhovuje. Tím mi to vše docvaklo, v tu chvíli jsem se rozhodl Olympus prodat a uzavřít tuto kapitolu druhého systému a zároveň jsem tím i uzavřel kapitolu zoom objektivů. Tím pádem si sám sobě odpovídám na svou otázku jestli zoom, nebo pevná skla? Za mě rozhodně pevná skla. Kromě mnohonásobně lepší optické kvality, lepší svštelnosti, velikosti je tu i jeden nesporný fakt. Uvědomil jsem si, že fotit pevným sklem mě nesrovnatelně víc baví. To, že se musí “měnit” je hold věc, se kterou nikdo nic neudělá. Ale stojí to za to.
Čeho jsem si cenil na obou systémech a o co jsem přišel prodejem Olympusu
SONY A7R
(Sony 85/1.8, Sony 28/2, Voigtlander 15/4.5 III)
- FullFrame snímač
- 36 megapixelů rozlišení
- Perfektní obrazový výstup
- Cenově dostupná pevná skla s rozumnou světelností
- Vynikající práce s malou hloubkou ostrosti
- Vestavěné aplikace (timelapse, digitální přechodový filtr a další)
OLYMPUS OM-D E-M10 mark III
(Olympus 12-40/2.8 PRO, Olympus 40-150/4-5.6)
- Stabilizace na snímači
- Relativně rychlé ostření
- Dotykový displej
- Elektronická závěrka
- Kompaktní a lehké zoom objektivy
- Moderní funkce – featury (LiveComp, LiveTime)
Další SONY tělo
Po dobu co jsem měl dvě těla jsem si uvědomil tuto výhodu v některých situacích. Není to na tahání všude, ale pokud jdu fotit například timelapse, nebo expozice které vyžadují delší setrvání foťáku na stativu v jedné kompozici, je druhé tělo výborným prostředkem jak se zabavit. V jiných situacích je fajn mít po ruce dvě ohniska bez nutnosti měnit objektiv. Rozhodl jsem se tedy místo Olympusu pořídit ještě jedno tělo a to v mém případě Sony A7 “dvojku”. Ještě jsem zvažoval možnost prodat i “Erko” a koupit pouze jedno nekompromisní tělo, ale pak bych přišel o možnost mít dvě. Nabízí se Sony A7 III, ale cena je pro mě příliš vysoko. I když se jedná o špičkový fotoaparát, sám před sebou bych si neobhájil jeho cenu a využitelnost pro mé potřeby. Na ten si budu muset ještě chvíli počkat. Pak je tu Sony A7R II, jehož bazarová (či šedivá) cena sklouzla na přijatelnější hladinu, ale stále nad můj limit. Je sice ve všem lepší než A7 II, otázka však zůstává, zda je pro mě vše za tu cenu využitelné za cenu ztráty dvou těl. Navíc mě trochu straší to velké rozlišení. Více mě láká mít jedno tělo s “rozumným” rozlišením a druhé pro speciální účely s větším rozlišením, i tak mi těch 36 mega přijde obřích. Nakonec jsem se rozhodl pro tuto možnost a sehnal bazarovou A7 II za pěknou cenu. Tak jsem zvědavý, jak dlouho s touto sestavou vydržím. A když už mám dvě těla Sony, z toho jedno dva roky, zkusím časem sepsat nějaké vlastní srovnání.