Tento příspěvek by vůbec nemusel existovat a přesto by přesně vystihl můj fotografický rok 2020. Ale protože tu toho moc nepíšu, tak to sepíšu, jak jsem nic nedělal, abych měl do budoucna představu o tom co všechno jsem v tomto roce nevyfotil.
Nedá se říct, že bych ztrácel zájem o fotografii. To vůbec ne. Jen jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem byl fotit naposled někdy loni, tedy v roce 2019, na podzim. Pak už nic. Nevím, kdy jsem si tohle uvědomil, jestli to bylo ještě v zimě, protože v zimě tomu nikdy moc nedám, zimu nemám rád, myslím jako roční období, tedy přesně řečeno, nemám rád zimu jako zimu, mám rád teplo, nebo jestli to bylo až na jaře, kdy už teplo bylo. Jednoho dne jsem si to tedy takhle uvědomil a nejzajímavější na tom uvědomění bylo, že se mi vlastně ani nechce. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, tak já tedy zítra ráno vstanu a pojedu někam na zamlžený východ slunce. Ne, ani náhodou. Motivace nula, chuť nula, zájem nic. Ale nějak mě to nevadilo, nebyl jsem z toho rozhozený, asi jsem potřeboval chvíli vypnout, jak se říká. Možná jsem potřeboval přestávku. Třeba už jsem byl přesycený focením pořád toho stejného dokola. Je pravda, že se fotograficky uspokojuji, až na úplné výjimky, jen tady v té naší Budějovické kotlině a to jen v její západní části. Už tu všechno znám, vše se opakuje a nikam dál se mi nechce. Ale nevadí, řekl jsem si, nic přes koleno lámat nebudu, je to jen koníček a až se ta chuť vrátí, zase někam vyrazím.
Tak to šlo nějakou dobu dál. Čekám na tu chuť někam vyrazit. Na to nadšení, kdy si večer sbalím a jupí, zítra ráno ve čtyři vstanu a poženu se vstříc mlhám a rozbřesku. Čekám měsíc, dva a ono pořád nic. Pořád se mi nechce. Nemám nejen motivaci, ale chybí mi vlastně i důvod. A to už je v háji, říkám si. Ale pořád mi to nevadí. Je mi to fuk až na jednu věc. Objevuje se u mě ta má psychická… jak to říct, abych se zbytečně nepomluvil, není to vada, ani porucha, nedej bože úchylka. Je to psychický stav, který mě začíná nutit zbavit se věcí, které mají nějakou cenu, kterou časem ztrácejí a které nevyužívám. Ano, mířím na foto výbavu. Ne na kompletní, ale vrtají mi hlavou dva objektivy, které jsem loni s velkou slávou koupil a teď mi leží v šuplíku a nic. Ztrácejí si tam vesele na hodnotě a jen tak leží. A tohle mě vadí. Leží tam i tělo. Pro připomenutí SONY A7R II. Ale to mi nevadí, to ať si tam leží, protože to už má hodnotu malou a o novém nepřemýšlím. To jednoho dne vytáhnu a fotím dál. Pak jsou tam dva objektivy, pevné mé oblíbené 28/2 a 85/1,8 a ty nedám. Navíc jejich cena také není závratná, abych z toho nespal. Ne, ty bych neprodal. No ale ty dva zoomy, velký těžký a relativně ještě drahý skla 70-300 a 16-35, ty mě tam drásají a lezou mi na nervy. Takže během léta o prázdninách jeden po druhém byly prodány a mám klid a jsem spokojený. Teď si můžu v klidu čekat na tu chuť do focení ať už přijde kdy chce, třeba za pár let.
Ovšem aby tenhle článek nevyzněl úplně negativně, nebo dokonce lživě, foťák jsem během roku několikrát přece jen vytáhl a fotil. Šlo o focení rodinné, přesně a konkrétně vzal jsem ho na pár našich výletů s Kateřinou. Není tedy pravda, že bych nefotil vůbec, ale termínem “letos jsem nefotil” je myšleno focení přírody a architektury, tak jak jsem se tomu věnoval poslední dobu. Focení v tomto roce bylo pouze rodinné, to znamená fotky mnou veřejně nepublikované a tím pádem to navenek vypadá, že jsem jednoduše nefotil. A když už jsem fotil, tu rodinu, bylo to jen a pouze na pevnou 85/1,8 a výjimečně na 28/2.
Na závěr tohoto příspěvku skončím přeci jen negativně. Zamyšlením, proč asi se mi do focení tento rok nechtělo. Jednu z možných příčin jsem popsal již výše. Jednoduše potřeba odpočinku. Pak je tu jedno možné vysvětlení a tou je pocit nedostatečného uměleckého vyjádřený. Tomu se budu věnovat v samostatném příspěvku, až ho napíšu. A pak je tu ještě jedno možné vysvětlení a tím je dlouhá a těžká nemoc mé manželky, která tento boj na konci tohoto roku prohrála a navždy mě opustila tři dny před vánocemi. To jsem samozřejmě v průběhu roku nemohl tušit, i když tu tato hrozba létala vzduchem již dlouho. Nechci tu tyto události rozvádět více než je nutné, ale téměř pětiletou etapu léčby střídaly období naděje, kdy se zdravotní stav lepšil, zakalené obdobím náhlého zvratu, návratu a zhoršení nemoci. Je možné, že mé podvědomí již bylo ovlivněno všemi těmi negativními událostmi a ke konci jsem se více opíral o manželčinu přítomnost, než abych někde lítal s foťákem po loukách. Ať už to bylo jak chce, do nového roku 2021 vstupuji v podstatě jako do nového života a jsem sám moc zvědavý, jestli a jak se k focení vrátím. Mimo jiné.
