…nicméně ne v Japonsku vyrobené
Ibanez RG 170R
Ibanez RG 170R byla má druhá kytara a je má do dnes. Je pro mě už v podstatě památeční a srdcová. I kdybych měl deset jiných a lepších, téhle se asi hned tak zbavovat nebudu. Kupoval jsem jí někdy kolem roku 2000 novou a stála kolem sedmi tisíc korun. Je to ještě stará dobrá levnější řada RG s výrobou v Koreji. Dnes by s největší pravděpodobností nesla označení Gio, tedy GRG 170… s výrobou pravděpodobně v Indonesii, nebo v Číně. Ale tenhle můj kousek je ještě stará dobrá Korea a řada RG.
Kupoval jsem jí v době, kdy jsem na kytaru začínal. Chodil jsem ještě na střední školu, o hraní v nějaké kapele jsem možná tak snil a kdo ví jestli. Kupoval jsem si jí pro radost a dnes jí mám vlastně stále z toho samého důvodu. Byl jsem s ní spokojený a jsem dodnes, i když na kytaře proběhlo pár úprav. Nejdřív jsem dostal od kamaráda kobylkový snímač V8, kterým jsem nahradil původní. Druhou úpravou bylo zablokování tremola. Nesedělo mi zdlouhavé ladění a rozlaďování při hře s pákou, kterou jsem stejně nepoužíval. Kobylku jsem podložil dřevěným hranolkem a utáhl pružiny. Tím jsem vytvořil pevnou kobylku a kytara od té doby krásně držela ladění. Poslední změnou bylo odstranění prostředního single snímače, na který jsem nehrál a akorát mi tam vadil. Někdy kolem roku 2007 prošla kytara rukama profesionálního kytaráře. To už jsem hrál v kapele. Byl vyměněn nultý pražec, zbroušené a zrenovované pražce, pětipolohový přepínač vyměněn za třípolohový a profesionálně předělané zablokování tremola. Byl odstraněn můj dřevěný hranolek a místo pružin přišroubovaný kus železného pásku na pevno ke kobylce. Kytara byla seřízená a nutno podotknout, že se mi tenkrát vrátila jiná kytara, než kterou jsem tam dával. Byla to radost na ní hrát. Rok na to jsem skončil v kapele a z metalu jsem nějak plynule začal pokoušet jazz a blues a další rok nebo dva na to jsem kytaru odložil zcela na dlouhých asi osm, možná snad deset let. Zakoukal jsem se totiž do klávesových nástrojů a do klavíru. V roce 2020 jsem kytaru vytáhl ze sklepa, oprášil, vyměnil struny a spolu s návratem k metalové hudbě jsem jí zase začal pokoušet.
Na začátku jsem zmínil kapely. Nejdříve jsem s něčím takovým nepočítal, ale časem chuť přišla a nakonec se z toho stal můj sen, hrát s nějakou kapelou. Prošel jsem asi dvěma u kterých nedošlo k ničemu jinému, než k pár zkouškám. Pak to zhaslo a byl konec. Pak jsme se dali dohromady s jedním kamarádem, který již měl zkušenosti a dá se říci, že na rozdíl ode mě to byl ostřílený muzikant – baskytarista. Začali jsme ve dvou, dávali jsme dohromady vlastní věci. Hlavně tedy on. Po pár měsících se k nám přidal bubeník a vypadalo to nadějně. Ale bohužel, než došlo na nějaké vystoupení, bubeník zase odešel a tím zhasl celý projekt. Ale zůstalo mi pár vzpomínek na zkoušky a chlastání ve zkušebnách a nějakou tu zkušenost jsem si také odnesl. Pak chvíli nebylo nic. A nakonec jsem byl přijat do již zaběhnuté a z mého pohledu v podstatě legendární jihočeské kapely, na kterou jsem léta předtím chodil. Nastoupil jsem ve stejné době s novým bubeníkem, takže nás čekala nějaká doba ve zkušebně. To už byla jiná liga a práce na vysoké úrovni. A po nějaké době přišel první koncert, ze kterého jsem byl opravdu hodně nervózní. No, ale nedá se říct, že bych na těch dalších byl nějak méně. Co si tak vzpomínám, hráli jsme v Nymburku, Klatovech v Praze v Bratislavě a bůhví kde ještě. Nespočetněkrát v jižních Čechách i doma v Budějovicích. Nebylo mi ale přáno hrát s kapelou. A bylo to čistě mé rozhodnutí skončit už po dvou letech. Jedním důvodem byla rodinná situace a druhým důvodem byla i má vlastní nespokojenost. Kapela sice byla fajn, kluci v pohodě. Myslím, že nám to hrálo dobře, ale když jsem přemítal co mi hraní dává a co mi bere, bylo to dost na vahách. Hraní mě bavilo, i když mě živá vystoupení silně znervózňovala, ale to k tomu patří. Splnil jsem si sen a jsem moc rád, že jsem měl možnost si to zkusit. Na druhou stranu mi hraní v kapele bralo opravdu hodně času. Zcela jsem přišel o většinu svých dalších zájmů a koníčků a to mě mrzelo. Nechtěl jsem zůstat takto jednostranně zaměřený. Místo abych někde aktivně sportoval, nebo se věnoval rodině, byl jsem zavřený ve zkušebně, kouřil s ostatními a to nemluvím o probdělých a prochlastaných nocí při koncertech. Nebylo to pro mě vůbec lehké rozhodnutí opustit kapelu a skončit s živou hudbou a dodnes se mi občas zasteskne, ale bylo to správné rozhodnutí a nelituji ho. Nejsem muzikant tělem i duší. Jsem předurčený k domácímu hraní pro radost. A proč jsem to tu všechno takhle shrnul? Protože tímto vším se mnou prošla moje černá kytara Ibanez RG 170 R.
Po té, co jsem kytaru zase vytáhl, po klávesové přestávce, mi začala esteticky vadit díra po odstraněném středovém snímači. Rozhodl jsem se tedy k jejímu optickému zakrytí a tím k lehkému redesignu kytary dle svého vlastního jednoduchého návrhu. Díru po snímači jsem měl částečně zacelenou šedým molitanem. Ten jsem tam nechal, jen jsem ho podložil stočeným kartonem, který obklopil plastové víčko z pet flašky, do kterého jsem udělal dva zářezy. Těmi vede kabel k přednímu snímači. Čili tento “průchod” je volný a zachovalý. To vše jsem následně vytmelil, vybrousil, přetřel černou barvou a následně přelepil oranžovou samolepkou, kterou jsem si v práci navrhl a vyřezal. Tu jsem protáhl až na konec kytary. Vznikla tím pro mě originální kytara ….a po pár měsících jsem ty samolepky zase strhal a nechal jí tak jak je 🙂 Pár specifikací je v přehledu kytar.
Ibanez GRG 170DX
Po té co jsem se v roce 2020 vrátil ke kytaře, narazil jsem záhy na problém, jak si zahrát popové věci v “Éčku” a zároveň metalové v “Déčku”. Netrvalo moc dlouho, než jsem přišel na to, že nejlepším řešením jsou dvě kytary. A protože mi Ibanez vyhovuje, rozhodl jsem se pro druhou kytaru téže značky. A protože je pro mě kytara a hudba celkově jedním z mnoha koníčků, které mě ale nijak neživí, rozhodl jsem se hned pro levný bazarový nástroj. A hned jsem jeden našel a přímo u nás v Budějovicích. Ibanez GSA 60, ta mě však neuspokojila na sto procent a krátce na to jsem narazil na ještě jeden inzerát, kousek od Tábora a neváhal si pro tuto kytaru dojet. Ibanez GRG 170DX.
Zaujalo mě na ní, že je to vlastně ta samá kytara co už mám Ibanez RG170R, akorát modrá a novější. Nakonec se ale ukázalo, že ta nová modrá, je trochu jiná. Nejvýraznější změnou je silnější tělo. Je mnohem tlustší a tedy těžší. Krk má kolem hmatníku bílou hranu a perleťové značky jako žraločí zuby. Celkově se mi novější GRG 170DX zdá kvalitnější a příjemnější, než starší RG170R. Ale jinak jsou na první pohled totožné a na zdi vedle sebe jim to sluší. Mám jí laděnou v éčku a jsou na ní měkčí struny, než na té druhé, která je laděná v déčku a jsou na ní tvrdší struny.
Po pár týdnech hraní jsem se rozhodl pro zablokování tremola, stejně jako u její předchůdkyně a po dalších pár týdnech jsem se opět rozhodl odstranit prostřední snímač, který mi překáží. Vice informací v přehledu kytar.
Ibanez GSA 60
Jak jsem již zmínil výše, tuto kytaru jsem koupil v roce 2020 po návratu k šesti strunám, ale byl jsem z této kytary rozpačitý, takže jsem hned krátce na to koupil ještě výše zmíněnou GRG170DX.
Ale zpět ke GSA60. Co mě na ní zaujalo? Především její tvar. Zatím co kytary série RG mají rovné tělo (svrchní deska), série SA má tělo konkávní a to jsem chtěl. Co se mi naopak nelíbí je její rovná hlava. Je souběžná s krkem a to mě přijde přinejmenším divné. Ale třeba je to jen o zvyku. Jsem zvyklý na řadu RG, kde se hlava vůči krku elegantně zaklání. Tato rovná hlava mi přijde neestetická, ale třeba Stratocaster to má právě tak. Navíc na této kytaře, tedy na tomto konkrétním kuse, nesedí úplně struny na krku a na snímačích, ale to se mi povedlo seřídit. Doma jsem zjistil, že má překvapivě dobrý zvuk. Snad nejlepší ze všech kytar co jsem kdy doma měl. I tak jsem se jí rozhodl prodat, zvlášť ve chvíli, kdy už jsem měl navíc GRG 170DX, ale těsně před nafocením a umístěním inzerátu se doslova podělaly oba potenciometry. Takže jsem si jí ještě chvíli nechal, nakoupil materiál, Celou jsem jí rozebral, seřídil, vyměnil potenciometry a kytara byla jak nová bez jediné chybičky a krátce na to prodaná.
Ibanez RGA42FM
Tuhle krasavici jsem pořídil přes inzerát, jak jinak, protože se mi hodně líbila, chtěl jsem také konečně kytaru s dřevěným finišem (topem) a hlavně měla pevnou kobylku. Můj názor je, že na “levnou” kytaru tremolo nepatří, protože se neustále rozlaďuje. No a hlavně já se svojí hrou tremolo vůbec nevyužívám, takže jsem si řekl, že už jen kytary s pevnou kobylkou. Už mě nebavilo je všude blokovat, navíc si myslím, že je blbost mít kytaru s tremolem, které je zablokované. To je lepší mít kytaru pěkně plnou, hezky masivní dřevo. Mít v ní zbytečně díru plnou pér a pružin, které jsou v tu chvíli zbytečné je volovina.
Bohužel jsem si k této kytaře nevybudoval žádný vztah a proto jsem jí moc dlouho neměl. Je krásná, velice pohodlná, její tělo je relativně tenké a ještě dost vybírané, takže je neuvěřitelně lehká. Přes její minimální váhu má ale krásný plný a teplý tón. Byla to konečně kytara, na které jsem neměl potřebu cokoliv měnit. Ale když jsem si šel zahrát, velice často jsem raději sáhl po své dvacet let staré RG170R. Víc to asi nemá cenu rozebírat. Obecně jsem zjistil, že ty starší nástroje pro mě mají daleko větší hodnotu, přijdou mi opravdovější a příjemnější. I mnohem levnější kytara, ale starší mi přijde pocitově kvalitnější, než nové nástroje nižší střední třídy. Pár specifikací je v přehledu kytar.
