Byla má druhá kytara a je má do dnes. Je pro mě už v podstatě památeční a srdcová. I kdybych měl deset jiných a lepších, téhle se asi hned tak zbavovat nebudu. Kupoval jsem jí někdy kolem roku 2000 novou a stála kolem sedmi tisíc korun. Dřív to byla levnější řada RG s výrobou v Koreji. Dnes by nesla označení Gio, tedy GRG 170… s výrobou pravděpodobně v Indonesii, nebo v Číně.
Kupoval jsem jí v době, kdy jsem na kytaru začínal. Chodil jsem ještě na střední školu, o hraní v nějaké kapele jsem možná tak snil a kdo ví jestli. Kupoval jsem si jí pro radost a dnes jí mám vlastně stále z toho samého důvodu. Byl jsem s ní spokojený a jsem dodnes, i když na kytaře proběhlo pár úprav. Nejdřív jsem dostal od kamaráda kobylkový snímač V8, kterým jsem nahradil původní. Druhou úpravou bylo zablokování tremola. Nesedělo mi zdlouhavé ladění a rozlaďování při hře s pákou, kterou jsem stejně nepoužíval. Kobylku jsem podložil dřevěným hranolkem a utáhl pružiny. Tím jsem vytvořil pevnou kobylku a kytara od té doby krásně držela ladění. Poslední změnou bylo odstranění prostředního single snímače, na který jsem moc nehrál a zavázel mi při hře. Někdy kolem roku 2007 prošla kytara rukama profesionálního kytaráře. Byl vyměněn nultý pražec, zbroušené a zrenovované pražce, pětipolohový přepínač vyměněn za třípolohový a předělané zablokování tremola. Byl odstraněn můj dřevěný hranolek a místo pružin přišroubovaný kus železného pásku na pevno ke kobylce. Kytara byla seřízená a nutno podotknout, že se mi tenkrát vrátila jiná kytara, než kterou jsem tam dával. Byla to radost na ní hrát. Rok na to jsem skončil v kapele a z metalu jsem nějak plynule začal pokoušet jazz a blues a další rok nebo dva na to jsem kytaru odložil zcela na dlouhých … osm, možná snad deset let. Zakoukal jsem se totiž do klávesových nástrojů a do klavíru. V roce 2020 jsem kytaru vytáhl ze sklepa, oprášil, vyměnil struny a spolu s návratem k metalové hudbě jsem jí zase začal pokoušet.
Na začátku jsem zmínil kapely. Nejdříve jsem s něčím takovým nepočítal, ale časem chuť přišla a nakonec se z toho stal můj sen, hrát s nějakou kapelou. Prošel jsem asi dvěma u kterých nedošlo k ničemu jinému, než k pár zkouškám. Pak to zhaslo a byl konec. Pak jsme se dali dohromady s jedním kamarádem, který již měl zkušenosti a dá se říci, že na rozdíl ode mě to byl ostřílený muzikant – baskytarista. Začali jsme ve dvou, dávali jsme dohromady vlastní věci. Hlavně tedy on. Po pár měsících se k nám přidal bubeník a vypadalo to nadějně. Ale bohužel, než došlo na nějaké vystoupení, bubeník zase odešel a tím zhasl celý projekt. Ale zůstalo mi pár vzpomínek na zkoušky a chlastání ve zkušebnách a nějakou tu zkušenost jsem si také odnesl. Pak chvíli nebylo nic. A nakonec jsem byl přijat do již zaběhnuté a z mého pohledu v podstatě legendární jihočeské kapely, na kterou jsem léta předtím chodil. Nastoupil jsem ve stejné době s novým bubeníkem, takže nás čekala nějaká doba ve zkušebně. To už byla jiná liga a práce na vysoké úrovni. A po nějaké době přišel první koncert, ze kterého jsem byl opravdu hodně nervózní. No, ale nedá se říct, že bych na těch dalších byl nějak méně. Co si tak vzpomínám, hráli jsme v Nymburku, Klatovech v Praze v Bratislavě a bůhví kde ještě. Nespočetněkrát v jižních Čechách i doma v Budějovicích. Nebylo mi ale přáno hrát s kapelou. A bylo to čistě mé rozhodnutí skončit už po dvou letech. Jedním důvodem byla rodinná situace a druhým důvodem byla i má vlastní nespokojenost. Kapela sice byla fajn, kluci v pohodě. Myslím, že nám to hrálo dobře, ale když jsem přemítal co mi hraní dává a co mi bere, bylo to dost na vahách. Hraní mě bavilo, i když mě živá vystoupení silně znervózňovala, ale to k tomu patří. Splnil jsem si sen a jsem moc rád, že jsem měl možnost si to zkusit. Na druhou stranu mi hraní v kapele bralo opravdu hodně času. Zcela jsem přišel většinu svých dalších zájmů a koníčků a to mě mrzelo. Nechtěl jsem zůstat takto jednostranně zaměřený. Místo abych někde aktivně sportoval, nebo se věnoval rodině, byl jsem zavřený ve zkušebně, kouřil s ostatními a to nemluvím o probdělých a prochlastaných nocí při koncertech. Nebylo to pro mě vůbec lehké rozhodnutí opustit kapelu a skončit s živou hudbou a dodnes se mi občas zasteskne, ale bylo to správné rozhodnutí a nelituji ho. Nejsem muzikant tělem i duší. Jsem předurčený k domácímu hraní pro radost. A proč jsem to tu všechno takhle shrnul? Protože tímto vším se mnou prošla moje černá kytara Ibanez RG 170 R.
Po té, co jsem kytaru zase vytáhl, po klávesové přestávce, mi začala esteticky vadit díra po odstraněném středovém snímači. Rozhodl jsem se tedy k jejímu optickému zakrytí a tím k lehkému redesignu kytary dle svého vlastního jednoduchého návrhu. Díru po snímači jsem měl částečně zacelenou šedým molitanem. Ten jsem tam nechal, jen jsem ho podložil stočeným kartonem, který obklopil plastové víčko z pet flašky, do kterého jsem udělal dva zářezy. Těmi vede kabel k přednímu snímači. Čili tento „průchod“ je volný a zachovalý. To vše jsem následně vytmelil, vybrousil, přetřel černou barvou a následně přelepil oranžovou samolepkou, kterou jsem si v práci navrhl a vyřezal. Tu jsem protáhl až na konec kytary. Vznikla tím pro mě originální kytara.
