Tento rok jsem vystřídal tři foťáky a pět objektivů. Čtyři z nich mám stále, myslím objektivy. Rád bych to ještě víc zredukoval, ale v tuto chvíli nevím jak. Tedy nevím jak, aby to nestálo jak ojetý auto. Jinak by se samozřejmě řešení našlo. Foťák zůstal jeden. Naštěstí. Pokud bych měl ještě zůstat u statistiky, tak pro fotografii využívám 5 programů, nebo se dnes říká aplikací. Také bych to rád zredukoval, ale také využívám všechny.
Vezmu to popořadě a pokud možno pěkně stručně vše shrnu. Do roku 2019 vstupuji se dvěma těly od Sony. Původní A7R a nově A7II. Nosím je většinou oba s tím, že na jednom mám nasazený široký objektiv, což je buď Voigtlander 15/4.5, nebo Sony 28/2. Na druhém těle je nasazený delší objektiv, respektive kratší teleobjektiv 85/1.8.
Co se týká softwaru, mám stále předplacený fotografický balíček Adobe, tedy Lightroom Clasic, což je takové srdce a mozek celého programového procesu a Photoshop CC. Tomuto základu vypomáhají a sekundují programy, které jsem zakoupil při neúspěšném pokusu opustit předplatné Adobe. Tím jsou DxO PhotoLab 2, Luminar 3 a Nik Collection.
A teď konečně také k samotnému focení. Dá se říci, že stále hledám a zkouším. Již jsem přišel na to, že mě baví fotit hlavně ráno. Nebo večer. Zkrátka když je zajímavé světlo. A čím méně ho je, tím víc mě to baví. Ráno je lepší, protože nikomu v rodině nechybím. Večer je to horší. Když zapadá slunce, je to zrovna ta chvíle, kdy chce být rodina se mnou. A já s ní. Ale v pět hodin ráno? To je každému opravdu jedno, kde jsem. A to je právě ta moje nejoblíbenější chvíle.
No a co fotím? V podstatě už jen krajinu. Strašně rád bych se víc věnoval architektuře, tedy také krajině – městské, ale zatím mě to vždy vytáhne ven z města. Když už se dostanu fotit večer, zkouším noční záběry. Je to disciplína poněkud obtížnější a chce to víc času. Jakmile se dny začnou prodlužovat, přestávám se tomuto žánru věnovat. Nechce se mi být venku do noci. V zimě je to ideální a tak hvězdy fotím jen v tomto období.
Úplně nejraději mám tu chvíli těsně před východem slunce. Tu chvíli, kdy už je dost světla, které teple a zlatě zalévá krajinu, která se ještě mísí s modře studenými stíny, ale slunce je ještě schované za obzorem, takže vznikají pěkné měkké, tonálně vyvážené snímky. Je to také chvíle, kdy bývá nádherné ticho a absolutní klid. V létě je to teplotně nejpříjemnější okamžik dne, ale v ostatních ročních dobách je naopak nejchladnější.
Během tohoto roku se u mě objevuje touha, zase něco udělat s objektivy. Chtěl bych delší než jen 85mm, ale žádný pevný mi není vhod. Nebo není vůbec. Na krátkém ohnisku jsem spokojený, ale trápí mě jedna situace. Pevná skla jsou perfektní, fotí se mi s nimi dobře, práce s nimi mě baví a výsledky jsou bezchybné. Ale to jejich měnění. To je otrava. Většinou fotím na širokáč 15mm, ale sem tam se hodí ohnisko 28mm. Nabízí se vyřešit tuto situaci zoom objektivem. Ale ještě dlouho si toto nechávám projít hlavou. Nechce se mi do toho. Zůstávám tedy nadále u pevných objektivů.
Další věc, kterou neustále řeším je lokace, kam ráno jezdit fotit. Mám takový svůj rajón západně od Budějovic. Jezdím tam nejraději. A mám to z domova nejblíže. Vlastně zatím jenom tam. Jsou to louky a rybníky, pole a svahy od Čejkovic až po Lipanovice. Tam už se to příjemně zvedá a je tam hezký výhled. Většinou ráno nasednu do auta a až cestou podle toho jaká je mlha, pokud vůbec je, se rozhoduji kam jet.
Je to ale pro mě trochu nepříjemné, raději bych měl přesný plán, protože nemám rád zběsilé improvizování na poslední chvíli. Popojíždění autem a zkoušení mě zbytečně vytrhuje. Mlha ale dopředu nejde předvídat. Udělám si tedy den dopředu přibližný plán, vyberu pár lokací, kde bych se mohl zdržovat a ráno už pak jen upřesňuji dle aktuální situace.
V průběhu roku jsem se také naučil žít ve vším tím softwarem, který jsem pořídil. Jsem totiž typ, že když si něco koupím, tak to chci využívat. A když to nevyužívám, tak to prodám a v tomhle případě to moc dobře nejde. Používám hlavně Lightroom, který mi vyhovuje nejvíc, ale sem tam zkouším i ty další dva, když už je mám, protože mi vadí, když zahálí. A spatřuji zálibu hlavně v Luminaru. Čím dál tím víc se mi líbí přednastavená možnost úprav v podobě velkého množství filtrů. Samostatně bych ho nechtěl, ale jako doplněk k Lightroomu pro konečnou finalizaci se mi líbí. I PhotoLab od DxO najde občas své využití pro své specifické nástroje.
V dubnu jsem se konečně rozhoupal a vyřešil otázku objektivů. Prodal jsem Voigtlander. Objektiv to byl skvělý. Byl velmi malý a kompaktní, přiměřeně ostrý. Ve středu brilantní, do úplných rohů se kresba horšila, ale u takhle širokého ohniska zcela v mezích. Aberace minimální a dělal noblesní hvězdy. Vyvážením za minimální rozměry byla světelnost f4.5, což mě u krajinářského objektivu zas tak netrápilo, ale je to pořád “jenom f4.5”. V druhé řadě se jednalo o manuální objektiv, což mě také trochu mrzelo. Zase… u krajinářského objektivu to bylo úplně jedno, ale pořád jenom manuální. Ještě podotknu, že ostření a clona se nastavovaly manuálně, ale objektiv měl kontakty a plnohodnotně komunikoval s tělem.
Místo něj jsem pořídil po dlouhé době zase zoom. Volba padla na bazarový Sony 16-35 f4. Byla to v podstatě lehká volba, protože nic jiného rozumného není. Je zde od Sony ještě 16-35 f2.8, ale ten stojí ranec i jako bazarový, je hůře dostupný než f4 a velikostně a váhově je to už dost macek. V té době ještě nebyl na trhu Tamron 17-28 f2.8, který nyní zvažuji, že bych aspoň vyzkoušel.
Sony 16-35/4 jsem podrobil letmému testu a zjistil, že se s ním dá fotit, ale pevné sklo to prostě není. Na určitá ohniska a clony fotí velmi dobře, ostrostí nerozeznatelně od pevného Voightlanderu, ale na jiná ohniska a clony je to bída. Bavíme se ovšem o pitvání obrázku na pixely ve stoprocentním zvětšení. Obecně vzato jsem s ním spokojený a tu možnost změnit ohnisko pouhým otočením prstence na objektivu si užívám.
Někdy v průběhu léta jsem uskutečnil svůj nejlepší nákup pro focení. A tím jsou trochu kuriózně gumovky. Konečně si můžu svobodně chodit kudy potřebuji a nemám mokré boty a nohy a vůbec jsem do té doby chodil domů promočený. Teď jsem v suchu a v pohybu zcela svobodný.
Někdy v červnu přichází další zlom ve fototechnice. Konečně jsem se rozhodl jít do delšího ohniska. Jen jsem se ještě nerozhodl, který objektiv to bude. Zkoušel jsem v prodejně setový APS-C 55-210, který je malý, lehký a hlavně levný, ale to by mě asi nebavilo. Je moc levný a na výsledcích je to bohužel vidět. Koukal jsem i po objektivech jiných značek. Například bazarový Canon 200/2.8 je velkým lákadlem, ale ty adaptéry mi vadí. Nemám to rád a navíc kvalitní adaptér stojí pomalu to co levnější pevný sklo.
Můj výběr tedy padl na dva objektivy, které jsem se rozhodl sehnat bazarově. Řekl jsem si, který se první namane, do toho půjdu, protože jsem se nedokázal rozhodnout. Tím prvním byl Sony FE 70-200mm f/4,0 G OSS, který nový stojí cca 40.000,- (2019). Ale v bazarech jich v té době bylo dost málo. 70-200 je osvědčený rozsah základního telezoomu s konstantní světelností.
Tím druhým, který jsem nakonec koupil je Sony FE 70-300mm f/4,5-5,6 G OSS. Nový je o něco levnější, cca 36.000,-, ale v bazarech se prodává dráž. Je to zajímavé asi je více ceněný. Je jich víc, ale i tak jsem nějakou dobu čekal a koupil až na několikátý pokus. Chtěl jsem klidně starší a levnější kus, ale nemohl jsem si moc vybírat, takže mám naopak téměř nový a v podstatě slovy prodejce nepoužitý. Ale cenově vyšel velice dobře.
Tento objektiv svým rozsahem a clonou spadá spíše do amatérské kategorie. Vedle objektivu 70-200/4 mi připadá “služebně níže”, má ale své výhody a svou konstrukcí a kvalitou se nejedná o žádný amatérský objektiv. Našel jsem si na internetu srovnání obou objektivů a kvalitou obrazu si v podstatě nemají co vyčítat. Ohledně ostrosti jsou rozdíly neviditelné. Vzhledem k tomu, že jsem si tento objektiv kupoval na krajinu, jsem s touto volbou zcela spokojený. Pro jiné žánry by to samozřejmě vypadalo zase jinak.
Focení s “třístovkou” je pro mě relativně nové. Měl jsem sice nedávno toto ohnisko na Olympusu (150mm), ale byl to jen Olympus a s jeho obří hloubkou ostrosti a malou váhou to bylo mnohem snazší. Sony FE 70-300 není zrovna drobeček a focení z ruky s nějakým větším soustředěním na ostření není na dlouho. Ze stativu už je to lepší, ale na rozdíl od širokých objektivů, kde využívám manuální ostření na hyperfokální vzdálenost, zde se spoléhám na automatiku. Zaostřit zcela přesně ručně je obtížné a automatika to zvládne mnohem rychleji a přesněji.
Váha tohoto objektivu je ale znát. Proto se pečlivě rozhoduji co a kdy s ním budu fotit. Není to objektiv na běžné nošení. Aspoň pro mě ne. Zkoušel jsem ho i na portrét, ale pro ten je u mě nadále jedničkou pevná 85/1.8. Zoom je sice perfektní na kompozici, když fotím třeba dítě na kole, ale hloubka ostrosti mě nevyhovuje.
Tady bych rád zmínil, že jsem fotograf, který se těší na to, až jednou bude fotit jen mobilem. Ta svoboda lehkosti mít sebou jen několikagramový tenký mobil mě láká již dlouho. Ale zároveň jsem dost náročný na technickou kvalitu a tak stále čekám, až mobilní fotografie dosáhne přijatelné úrovně.
V září přichází další zlom ve fototechnice. Dospěl jsem k uvážení prodat oba foťáky co mám a pořídit místo nich jeden lepší. Pořádný, který zastoupí oba dva. Volba byla zcela jasná. Sony A7R II. Bazarová cena padla na přijatelnou hranici pod 30.000,- (koupil jsem za 24) a ty dva co jsem měl jsem prodal dohromady za víc. Přišel jsem sice o dvě těla, což je nevýhoda, ale zase mám tělo, které překonává výhody obou předchozích. Původně jsem “eRko” nechtěl, vadí mi gigantická velikost souborů, ale nakonec jsem uznal, že je pro mé focení vhodnější, než A7 III o které jsem původně uvažoval.
Sony A7R II je v dnešní době (tedy přesně řečeno přelom roku 2019/20) relativně zastaralý model. Máme tu nejen třetí, údajně přelomovou generaci, ale dokonce již čtvrtou. Ale pro mé focení je absolutně dostačující. Není nic, co bych potřeboval lepší. Je to již třetí tělo této bezzrcadlovky, které vlastním a využívám, takže jsem s ním jako doma.
A jak to vypadá se softwarem? Jak jsem uvedl hned na začátku, po pokusu o opuštění a následnému návratu k Adobe mi zůstal zakoupený Luminar ve verzi 3 a DxO PhotoLab. Uváděl jsem to již na těchto stránkách víckrát, ale ještě jednou shrnu, proč jsem si vybral Adobe za svůj nejoblíbenější program. Je to jeho vynikající práce s detaily, hlavně se šumem. Všechny programy které mám jsou vynikající nástroje pro kreativní práci s fotografií. Ale Adobe vyniká se svým podáním šumu, které není nijak rušivé, naopak působí velice příjemně. Nemám tedy vůbec potřebu fotky odšumovat. Ostatní programy již tak pěkně se šumem nezacházejí. Je třeba sáhnout k odšumu a následně k doostření a tím již dochází k degradaci detailů. A mě osobně se to nelíbí. Tyto programy však mají zase jiné nástroje, které Lightroom nemá a proto je používám jako doplněk k závěrečnému postprocesu.
Ani Luminar, ani PhotoLab jsem původně neměl v úmyslu upgradovat. Ale Luminar koncem roku spustil reklamní kampaň na nový Luminar4, který ve mě zažehl jiskru zvědavosti. Nakonec jsem tedy do upgradu investoval, ale počkal jsem si na nejlepší cenu, která mi nakonec přistála do emailu, jako speciální nabídka pro majitele Luminaru3. Stejně tak jsem to nakonec provedl s upgradem na DxO Photolab 3. Čekal jsem na Black Friday, ale pěkná sleva stále nepřicházela. Už to vypadalo, že se na to vykašlu, když tu najednou cena padla na polovinu. Jediné do čeho jsem ještě nešel je nový NikCollection. Stále používám ten původní co byl volně dostupný od Google. Používám ho jen okrajově a za tu cenu, za kterou no nyní DxO nabízí mi nepřijde, že by poskytoval něco revolučního. Ani poloviční cena mi za to doposud nestála.
No a na konec přichází jedna dlouho očekávaná událost a tou jsou počátky focení architektury. Konečně jsem se k tomu přinutil a vymyslel jsem to fikaně. Využívám toho, že v zaměstnání pracuji od sedmi a fotím ve městě před touto dobou. V závislosti na roční době (začal jsem tedy až na podzim), vyrazím do práce s dostatečným časovým předstihem, stihnu zajet někam do města fotit a na sedmou se vracím do práce.
Tento rok tedy končím s jedním tělem, čtyřmi objektivy z toho dva jsou pevné a dva zoomy. Softwarově se nic nezměnilo, jen mám od každé aplikace současnou aktuální verzi. Mé focení se vyprofilovalo čistě na krajinářskou fotografii a to především přírodní a koncem roku i městskou. Ještě fotím rodinu a to hlavně naší dceru Kateřinu, které je letos šest let. Ale to jsou fotky, které většinou nikde veřejně neprezentuji. Každopádně portrétní objektiv Sony FE 85/1.8 je můj nejoblíbenější. Jsem zvědavý, co přinese další rok, jelikož jsem člověk, který má neustálou potřebu jít dopředu a nepřešlapovat na místě.