Historie mého sportu do 2022
Od útlého dětství jsem trávil dost času v bazénu, protože moje mamka tam pracovala (a pracuje stále) a celá její rodina byla v závodním plavání angažovaná (a mamka závodí stále). Jak já, tak i má sestra jsme tedy strávili v bazénu nejen mládí, ale i značnou část puberty. Bylo to dobře? Ptám se teď nyní? Jo bylo. Bylo to dobře. A bavilo mě to? No ze začátku určitě ano, ale pak ke konci rozhodně ne. Bylo mi naděleno dost talentu do začátku. Mohl jsem se pochlubit několika tituly mistra republiky své kategorie, reprezentoval jsem naší vlast v mezinárodních soutěžích a dokonce olympijská naděje ze mě byla. Ale u té naděje to skončilo. Mám pro to svojí teorii. Bylo mi naděleno dost talentu, ale jen toho fyzického. Pak je potřeba ještě druhé složky talentu, která olympijským nadějím nesmí scházet a to je ta mentální. A ta u mě bohužel chyběla. Neumím si to jinak vysvětlit. Závodit mě bavilo, vyhrávat také, ani každodenní dřina mi nevadila. Ale nedokázal jsem překonat dvě věci a to byla povinnost a jednostrannost. Již tenkrát jsem měl spoustu dalších zájmů a koníčků, ale nezbývalo na ně dost času. Nebo nezbýval čas vůbec žádný. Závodní kariéru jsem utnul asi v sedmnácti letech a od té doby se sportu věnoval z pouhé radosti.
Po tátovi jsem zdědil vášeň pro windsurfing a tento sport provozoval souběžně s plaváním v posledních letech. WS je v mém životě sportem zásadním a jistě mu zde bude věnován samostatný prostor. Vedle WS jsem také rád a hodně jezdil na kole. Ze začátku na silničním, ale to mě nebavilo, pak přes trekingové kolo jsem se dostal až ke krosovému, ale pořád víc a víc mě to táhlo do terénu, kde krosové kolo trpělo až jsem skončil u horského. Lítat po trávě, loukách, polních cestách, nebo v lese na kořenech, to bylo pro mě to pravé ořechové. Cyklistika mě bavila až do chvíle, kdy mi kolo ukradli a já jsem pak nákup nového kola odkládal tak dlouho, až jsem vlastně zjistil, že jsem s cyklistikou skončil. Krátce poté se cyklistika hodně rozmohla, dnes mám pocit, že na kole jezdí úplně každý a přestalo mě to lákat. Ale pořád jsem přesvědčený, že jednou to zase přijde, nepochybuji o to, že na horském kole budu zase jednou sedět. Pak jsem ještě asi rok chodil do posilovny. Makal jsem, dřel, ale svaly nikde. Víc lidí mi říkalo, že já svaly jako vytrvalec nikdy mít nebudu a měli pravdu.
No a dál? Dál už mi zůstal jen WS. Ale jak jsem dospíval a objevovalo se více pracovních i rodinných povinností, času na WS ubývalo. A to tak, že jsem se k vodě dostal třeba jen pětkrát do roka. A to je hodně málo. A může si někdo takový říkat sportovec? Asi těžko. Také to tak vypadalo. Když konečně foukalo, vyrazil jsem k vodě a po půl hodině jsem byl absolutně vyřízený. Takže jsem si jednoho dne řekl dost a začal dumat nad dalším sportem, který by nebyl závislý na větru. Ale pořád mě to táhlo k vodě, takže jsem po delší úvaze zvolil kajak, konkrétně jeho turistickou podobu. Budu moct být na vodě, zapojím horní část těla. K jeho provozování postačí aby nepršelo. A budu moct vyrazit třeba i v ranních, nebo večerních hodinách a něco vyfotit z míst kam bych se suchou nohou nedostal. Takže spojím dva koníčky dohromady. Znělo to ideálně. Ale po půl roce praxe jsem z tohoto snu vystřízlivěl. Pádlování bylo super a bavilo mě. Pobyt na vodě také perfektní, ale tím výčet výhod skončil. O focení nemohla být ani řeč, to bylo prostě nereálné a nejhorší to bylo s časem. Neuvědomil jsem si totiž, nebo spíš nespočítal s tím, kolik času mě bude stát hodina pádlování. Musel jsem do Litvínovic k rodičům, kde jsem měl kajak uskladněný, hodit na střechu nosič, kajak, odjet někam k vodě, tam to zase sundat a to samé v opačném pořadí nazpátek. Ze začátku dobrý, ale po půl roce už mě to silně prudilo. Na hodinu pádlování jsme si musel vyhradit nejméně tři hodiny volného času. A to je veliký nepoměr. Na podzim jsem kajak prodal a na jaře plánoval koupit paddleboard, který by byl kajaku podobný, ale skladnější, takže by šetřil spoustu času, ale k tomu již nedošlo.
Následně jsem začal běhat. Běhání jsem celý život nesnášel, ale teď jsem to ze zoufalství zkusil. Po počátečních rozpacích jsem se nakonec rozběhal a začínalo mě to i bavit, jenže jsem asi něco dělal špatně a začalo mě bolet koleno. Nedal jsem na to a udělal tu chybu, že jsem běhal dál s tím, že se to spraví. Nespravilo. Za chvíli jsem kulhal a nesešel ani ze schodů. Asi po po měsíci jsem začal uvažovat o doktorovi, ale nechtělo se mi a během dalšího měsíce se to spravilo samo. Jenže to už byla zima a už se mi znovu začínat nechtělo. Takže co? Přichází na řadu další činnost, do které se mi nechtělo. Návrat do posilovny. A abych to neodkládal udělal jsem to následovně. Šel jsem k Pouzarovi, koupil jsem si měsíční permanentku od příštího týdne a už jsem pak začít musel chtě nechtě. Když jsem do fitka vstoupil poprvé, chytil mě stud, nervozita a chtěl jsem utéct, vůbec se mi to nelíbilo, ale vydržel jsem, po pár dnech jsem si zvykl a chodil jsem pak pravidelně asi tři roky. Relativně spokojené tři roky, kdy jsem konečně sportoval pravidelně. I na WS se to pozitivně projevilo. Jenže nic netrvá věčně. Tentokrát to byl covid, kdo přetrhl toto období. Ze začátku jsem odpočíval a nedělal nic. Ale když už to trvalo dlouho, řekl jsem si, že zkusím zase běhání. Koupil jsem si GPS sportovní hodinky s běžeckým programem a začal. Poprvé jsem myslel, že umřu během prvních pěti minut. Po půl roce jsem to dotáhl na 25 minut běhu v kuse dvakrát týdně. Nejlepší ale na tom bylo, že koleno drželo. Na podzim jsem kvůli nachlazení chvíli vynechal a v zimě už se mi zase nechtělo. Začal jsem uvažovat nad návratem do posilovny, ale covid stále hrozil a nechtěl jsem riskovat, že sotva začnu zase posilovny zavřou. Tak jsem nakoupil vybavení domů a začal cvičit doma vlastní vahou. Ale to chce hodně velké odhodlání. Cvičit doma je pro mě vůbec to nejtěžší co může být. Vydržel jsem to asi čtyři měsíce, možná pět pravidelně dvakrát týdně bez vynechání, ale jak se venku udělalo hezky, hned mě to místo cvičení doma vytáhlo k běhání venku. Bohužel hned asi po měsíci jsem začal cítit to proklaté koleno. Takže po předchozí zkušenosti si již dávám pozor a neběhám přes bolest. Každopádně cvičení doma i běhání provozuji dodnes, ale nic nepřeháním, u obojího nemám problém vynechat na půl roku, ale pak zase začít. Pak je tu ještě jedna speciální kapitola mého sportovního života, ale té věnuji samostatný prostor.