Epiphone Special Model II
Epiphone Special Model II byla moje první elektrická kytara. Vlastně vůbec první moje kytara. Protože předtím jsem hrál na tátovu španělku. Bylo mi asi tak patnáct, když jsem začal poslouchat metalovou hudbu, no a přišla potřeba jí taky hrát. A na španělku to šlo velice špatně. Tento příběh začíná tak nějak kolem let 1998 až 2000. Takže jsem rozbil prasátko, tedy konkrétně v té době vybral pár peněz z vkladní knížky a letěl do bazaru, co býval v Budějovicích u Metropolu na Senovážném náměstí. Už jsem jí tam měl vyhlídnutou, chodil jsem tam dlouho. Byla to krásná černá kytara Epiphone Special Model II. Navíc na krku, na štítku co zakrývá štelovací šroub krku, bylo napsáno Gibson. Nevěděl jsem co to znamená, ale věděl jsem, že Gibson to už je něco. K tomu ještě kabel a už jsem jí táhnul domu. Táta se mě jí snažil rozmluvit, že je prý moc těžká. Ale jak se později ukázalo, nerozuměl tomu a já také ne. Mě to bylo jedno, hlavně že jsem jí měl a až později jsem přišel na to, že to je právě to co dělá kytary Gibson kytarami Gibson a je to alfa omega jejich zvuku. A tenhle Epiphone, ačkoli jde, nebo aspoň šlo a low-end model, byla velice kvalitní kytara, ale to jsem docenil až později.
Ale zpátky k mým začátkům. Měl jsem konečně svojí vysněnou elektrickou kytaru. Myslel jsem si, že teď budu mít ten zvuk kytar jako má Metallica. Ale ouha, ono prd. Byl jsem tenkrát dost naivní a absolutně neznalý. Nevěděl jsem nic o zkresleném zvuku a už vůbec nic o tom, jak se dělá, jak vzniká a co je k tomu třeba. Zapojil jsem kytaru do Hi-fi zesilovače Tesla a ono to hrálo úplně normálně. Jako kdyby to byla španělka, jen to mělo jiný zvuk, ale úplně obyčejný. Aha… tak jenom kytarou to nebude. Musel jsem začít pátrat.
Literaturu jsem neměl, ale internet už jo. Takže jsem zjistil něco o zkresleném zvuku a že potřebuji pro mé podmínky nejlépe nějaké kombo. Bazarové nebylo a tak mi nezbylo nic jiného než investovat velké peníze a koupit nové, aspoň dvoukanálové domácí kombo. Konečně jsem měl všechno. Zapojeno, zapnuto, nastaveno a konečně z toho lezlo něco jako zkreslený zvuk. Metallice to bylo na hony vzdáleno, ale to je jedno, konečně z toho lezl metalový zvuk. Teď už zbývalo jen naučit se hrát, protože pár akordů ze španělky nestačilo. Ale to už je zase na jiný příběh.
S touto kytarou jsem si chvíli vystačil a dala mi první základy hry. Ale po nějaké době mě padla do oka kytara Ibanez RG 170 R. Hrozně se mi líbil ten tvar, tak jsem si jí koupil a měl jsem kytary dvě. Toho Epiphona jsem po pár letech prodal bratrancovi a dělal zas radost jemu. A náhoda tomu chtěla, že po pár letech jsem jí od něj koupil zpátky a měl jsem jí doma zase. Ale to už bylo o velkou spoustu let později, když už jsem chodil do práce. Tenkrát jsem si chtěl vyzkoušet kytaru typu Stratocaster, tak jsem si koupil tu nejlevnější včetně baskytary viz. fotografie výše a ještě chvíli jsem měl i akustiku. Takže jsem měl najednou pět kytar a už to bylo dost. Navíc jsem začal stále více pokukovat po klavíru. Jednou jsem se rozhodl a všechny kytary prodal. Až na tu svou srdeční Ibanezku. Tu jsem pečlivě zabalil, uskladnil a začal se na pár let věnovat klávesovým nástrojům. A tento příběh končí někdy v letech 2010.